Během pobytu na letním táboře v Řecku už jsme věděli, že letošní zimní tábor bude na Slovensku ve Vysokých Tatrách. Příprava tohoto pobytu nebyla vůbec jednoduchá. Netrvala ani týden ani dva, je to práce na pár měsíců. Velmi často si lidé ani neuvědomují, co všechno bylo potřebné dopředu promyslet a udělat. Například jen doprava na Slovensko a mezi městy nebo zajistit stravu anebo taky zajistit lyže pro ty, kteří je nevlastní, program pro děti aby se nenudily a taky aby jim to dalo něco do života, a aby svůj volný čas netrávily někde na ulici ale smysluplně. Téměř po půl roce připrav jsme to realizovali.

Ve středu 30. ledna všichni měli sraz na Hlavním nádraží, kde naložili zavazadla do auta (a bylo toho hodně), rodiče odevzdali s důvěrou své děti matušce a otcem duchovným, odkud také odjeli vlakem do Popradu. Já protože jsem ještě měl nějaký pracovní herecký závazek, tak jsem jel o něco později autem s otcem Milanem. 

Cesta probíhla bez zbytečných problémů a komplikací. Po příjezdu jsme se ubytovali ve vesnici Vernár v penzionu Suchá. Ihned po příjezdu, jsme si dali večeři, po které ještě následovaly večerní modlitby a šli jsme spát.

  Ve čtvrtek ráno jsme vstávali kolem osmé ranní hodiny. Po ranních modlitbách a snídani jsme se vypravili společně na vlek lyžovat. Slunce krásně svítilo, počasí bylo opravdu jako v pohádce. Na svahu někdo lyžoval, někdo jezdil na snowboardů nebo ještě někteří jezdili na bobech a snowtubech. Odskočili jsme si jen na oběd a zas zpět do ski areálu, kde jsme byli do večera. Čtvrteční večer byl i duchovní. Na večeři k nám přišel prot. Vladimír Kocvár (správce PCO Poprad), který nám nejdříve vysvětloval, co to čotky jsou, k čemu slouží a smysl, proč je většina pravoslavných nosí na ruce. Modlí se na nich Isusova modltitba a čotky jsou presne 33, protže Ježíš žil 33 let. Po krátké prezentaci a vysvětlení jsme si je mohli sami uplést. Na jedny čotky jsme potřebovali 4 metry. Před tím ale říkal, že to není pro každého. Ty nervy a trpělivost došly i mně, opravdu už jsem nemohl, protože to chce opravdu velkou pozornost a soustředění, ale i tak jsem rád, že jsme si to mohli vyzkoušet. Den jsme ukončili společnými modlitbami. Všichni jsme si šli lehnout, protože na druhý den jsme museli vstávat brzy.

V pátek ráno probuzení v sedm. Jako každý jiný den začíná modlitbami a snídani. Po rychlé snídani jsme všichni vyrazili na túru na Hrebienok. Někteří jeli autem a někdo autobusem do Popradu, kde jsme se sešli všichni ještě s věřícími z farností Ľubica a Popradu. Společně jsme odjeli vlakem do Starého Smokovce. Tři kilometry cesta nahoru nikomu nedělala problém, všichni jsme ji zvládli velmi lehce. Stalo to za to. Výhled, ledové sochy… Cestou dolů všichni jeli na sáňkách. Bylo to skvělé. Na nádraží jsme po chvíli nastoupili do vlaku a odjeli do Popradu. Nabitý program tohoto dne stále nebyl u konce. V Popradu jsme v chrámě před večerní jedli pravé, slovenské halušky s bryndzou, které pro nás připravili místní věřící. Moc nám chutnaly. V závěru večerní otec Vladimír všem poděkoval a pronesl velmi moudrá a krásná slova “I takové výlety jsou velmi důležité, protože mezi sebou se navazují vztahy a společně se modlíme. Všichni jsme pravoslavní. Děti jsou naší přítomností, která tu bude i pro budoucnost, proto děláme všechno pro děti, vedeme je k lásce k Bohu, chrámu a v sobě navzájem”. Vrátili jsme se z výletu a šli jsme se navečeřet. Toho dne slavila Kamila své osmnácté narozeniny. Všichni jsme ji poblahopřáli, pomodlili a pak už každý relaxoval individuálně. Někdo zpíval, někdo byl v sauně a někteří už šli spát, protože byli unavení.

Sobotní den začal svatou liturgii ve vesnici Vernár. Na tento den připadl svátek Obětování Páně (po novém stylu). Liturgii sloužil prot. Jozef Němčík (správce PCO Vernár) spolu s ním také otec Milan, otec Vasyl a protodiákon Valeriy. Po liturgii snídaně a po ní hned lyžování. Počasí toho dne nevypadalo nadějně, protože pršelo ale naštěstí pak se rozsvítilo a my jsme si to opět užili. Po pozdějším obědě jsme odjeli do obce Ľubica, kde byla večerní, po které jsme odjeli do místní základní školy, kde na nás čekalo spousta zábavy. Na této zábavě se zpívalo, tančilo, děti i soutěžily. Jídlo bylo velmi chutné. Nejlepší byl pro mě guláš a různé sladké výpečky. Všichni dostali nádherné dárky. Velké díky patří věřícím z PCO Ľubica a prot. Petrovi Dobríkovi s jeho rodinou za přívětivost, bohaté pohoštění a skvělý večer. Všichni jsme si to moc užili. Byli jsme jako jedna velká rodina. Celou akci dokumentovala tamější televize.  Kolem deváté hodiny večerní jsme odjeli zpět na Penzion, kde každý odpočíval, jak chtěl. Většina kluků šla do sauny. Pravdou je že saunování a následovné koupání ve sněhu je opravdu zážitek.

Po brzkém vstávání jsme si zabalili kufry a odjeli na liturgii do Ľubice. Chrám je tady maličký ale nadherný. Moc mě zaujaly malby na zdech a malebný ikonostas. Ženy zpívaly velmi hezky, líbila se mi melodie, která se velmi často rozdělovala do dvouhlasu nebo trojhlasu.Já jsem s si s nimi zazpíval též, už se těším až se vrátím někdy, že si s nimi zazpívam znovu. Následně jsme ještě snědli zákusky, co zbyli z večera a jeli jsme na oběd do restaurace nedaleko města Kežmarok. K obědu byl řízek s bramborovou kaší a kuřecí vývar. Odtud jsme jeli do Popradu na nádraží. Ještě jsme měli chvilku čas, a tak jsme se procházeli po městě nebo zašli do kavárny.

 O půl paté nám jel vlak do Prahy, a tak jsme se přesunuli na tamější nádraží. Cesta do Prahy utekla docela rychle. Každý jsme ji trávili jinak. Já jsem se například učil. Někteří si četli, zpívali, surfovali na internetu nebo hráli stolní hry. V Praze na Hlavním nádraží už na nás čekali rodiče. Všichni si vzali svoje věci, rozloučili a odjeli domů. 

Pro mě osobně se tento zájezd vepíše do vzpomínek mého života. Moc se mi líbily bohoslužby, na kterých moc krásně místní ženy zpívaly a také jsem poznal, jak žijí pravoslavní jinde. Příroda ve Vysokých Tatrách je úžasná. Změnilo to také můj postoj k životu na venkově. Každý výlet s pravoslavnou školou pro mě je nezapomenutelný zážitek. Na zájezdě se mě ptali, proč jezdím ještě na tyto výlety, co mě na nich tak baví a jestli nejsem na to starý atd … Odpověděl jsem “Víte, i když je mi skoro osmnáct, studuju střední školu, mám spousty jiných závazku, tak stejně mě to s těmi dětmi baví a jsem s nimi šťastný.” Původně jsem vůbec nemusel sem jet, mohl jsem pracovat, vydělat si peníze, nezameškat učivo, zkoušky a mnoho jiných věci, ale já je už neberu jen jako pouhé kamarády ale jako rodinu a vždy mi to stojí za to a je to pro mě srdeční záležitostí. 

Chtěl bych za všechny poděkovat lidem, kteří se podíleli na organizaci tohoto užitého zájezdu. Velké díky otci Vasylu s matuškou Tatianou ale největší díky patří otci Milanu a matušce Ivaně, kteří toho pro nás udělali opravdu hodně. Dej jim Bůh mnoho sil, milostí a mnohá blahá léta. Díky nim jsme si to takhle mohli užít. Nejvíce se mi líbilo, že nás vzali na místo, ke kterému mají osobní vtah a něco o tom vědí. Otec Milan s rodinou žil a sloužil v Ľubici čtrnáct let. Moc si vážím jejích práce na tomto a věřím, že si toho cení a váží všichni zúčastnění děti i rodiče. Těšíme se s Boží pomocí na další výlet.

Petr K.