Pouť do posvátných míst Makedonské pravoslavné církve – Ochridské archiepiskopie

Naše cesty do táborů v Řecku, vedoucí přes území Severní Makedonie, nás dlouho lákaly k tomu, abychom se do této hornaté země podívali. Sám název Makedonie pochází z řeckého Μακεδνος, což znamená „vysoký“. Věděli jsme, že právě do těchto krajů se v 9. století uchýlili učedníci sv. Cyrila a Metoděje. Rozhodli jsme se tedy podniknout pouť za pravoslavným životem našich bratrů ve víře. 

Cesta do Makedonie nám byla dobře známá – zastavili jsme se na přespání v Srbsku a při této příležitosti jsme navštívili chrám sv. Sávy v Bělehradě. Na hranici Srbska a Makedonie nás makedonští celníci přátelsky přivítali, když slyšeli, že jedeme do Bigorského monastýru na svátek sv. Paraskevy, a popřáli nám šťastnou cestu. Tentokrát jsme odbočili z dálnice směrem ke Skopje, hlavnímu městu Makedonie. 

První zastávka byla právě v monastýru sv. Jana Křtitele v Bigoru. Do Bigorského monastýru jsme dorazili už za tmy, ale přivítala nás večeře připravená v nádherné mnišské trapezně (jídelně), a poté jsme se odebrali do archondariku (přijímací místnosti) na čaj a rozhovor. Nocovali jsme přímo v monastýru a ráno jsme vyrazili do města Debar, kde jsme se zúčastnili oslav památky sv. Paraskevy. 

Debar, dříve sídlo metropolity, dnes zůstává domovem zhruba stovky křesťanů, zatímco 98 % populace tvoří muslimové. Místní chrám sv. Paraskevy stojí na místě, kde kdysi stával starobylý kostel. Zde nás přivítal místní duchovní. V chrámů jsme si všimli, že většina přítomných  tvoří mnišky a mniši z okolních monastýrů, kteří s sebou přinesli věci potřebné do chrámu, jelikož  samotný chrám se nachází ve špatnému stavu a proto se mniši snažili  prostor krásně vyzdobit. Božskou liturgii sloužil biskup Partenij, igumen bigorského monastýru. Společně jsme zpívali Vyznání viry a Otče náš v češtině. Vladyka Partenij s námi srdečně pohovořil a popřál nám, abychom se sem jednou opět vrátili. 

Po občerstvení jsme se rozloučili a zamířili k ženskému monastýru v Rajčici, odkud jsme pokračovali na cestu do Ohridu, kde jsme plánovali nocleh. Cestou jsme chtěli navštívit ještě jeden monastýr, ale cesta skončila v horách, a tak jsme se museli vrátit a pokračovat přímo do Ohridu. Po dvouhodinové jízdě po horské silnici vedoucí vedle umělé vodní nádrže jsme pochopili, proč se tato země jmenuje Makedonie – většina jejího území jsou opravdu vysoké hory. Do Ohridu jsme dorazili večer právě v okamžiku, kdy slunce mizelo za obzor a my zachytili jeho poslední paprsky na hladině Ohridského jezera. Usadili jsme se v restauraci a povečeřeli s výhledem na toto magické jezero, vedle kterého bylo už ve 4. století př. n. l. založeno město. 

Na přelomu 9. a 10. století se Ohrid stal útočištěm žáků sv. Cyrila a Metoděje, vyhnaných z Velkomoravské říše. Naše pouť vedla právě za nimi. Nocovali jsme v hotelu nedaleko Ohridu, přímo u jezera, a ráno jsme zamířili k vodě, abychom naplno pocítili jeho krásu. Po snídani jsme se vrátili do města, kde nás přivítal místní průvodčí a začala naše prohlídka. Navštívili jsme římský amfiteátr, poté monastýr sv. Pantelejmona, kde stojí chrám sv. Pantelejmona a Klimenta, který se často jmenuje Plaošnik. Tento chrám je zároveň i místem posledního odpočinku sv. Klimenta, který zde založil školu. Před ostatky sv. Klimenta jsme odsloužili kánon a místní průvodkyně Marie nás provedla areálem. Navštívili jsme také krásný chrám sv. Jana Teologa přímo u jezera a katedrální chrám sv. Sofie. Po prohlídce a obědě jsme měli volný čas na prozkoumání města a místních obchodů. 

Další den jsme se vydali do monastýru sv. Archandělu u albánské hranice, který založil sv. Naum, jeden z učedníků sv. Cyrila a Metoděje. Pomodlili jsme se u jeho hrobu, prohlédli si monastýr a okolí a vyrazili na dlouhou cestu do jihovýchodního regionu Makedonie. Naším dalším cílem bylo navštívit místa nedaleko města Strumica, kde se podle legendy připravovali na cestu do Velkomoravské říše sv. Cyril a Metoděj. Cestou jsme projížděli národním parkem Galičica, odkud se nám z vrcholu naskytl nádherný pohled na celé Ohridské jezero z výšky kolem 2000 metrů. Po pětihodinové cestě jsme dorazili do Strumice. Překvapilo nás, jak příjemně město vypadá, ale na okraji, kde jsme měli ubytování, na nás čekal šok – ulice byly plné lidí, dětí a nepořádku, jako bychom se ocitli v chudinské čtvrti Asie. Uprostřed však stál krásný pravoslavný chrám s oploceným nádvořím, který působil jako křesťanská oáza. Večer jsme zakončili prohlídkou chrámu sv. Cyrila a Metoděje a večeří ve městě. 

Ráno nás probudil hlasitý zpěv. Muslimský imám svou modlitbou přes reproduktory v půl šesté vzbudil celé okolí – byl to pro nás šok, ale brzy poté jsme sami vstávali na jitřní bohoslužbu. Po snídani jsme navštívili místní ikonografickou galerii a archeologické naleziště původních chrámů. Otec Simeon nám vyprávěl příběh 15 Tyveryopolských mučedníků, kteří byli právě zde pochováni. Pokračovali jsme do monastýru Vodoča, kde jsme spatřili pozůstatky raně křesťanských staveb a krásný byzantský chrám. Navštívili jsme také monastýr Bohorodice Elejské a pak nás čekala dlouhá cesta na sever do monastýru Jáchyma Osogovského. Cestou jsme se několikrát zastavili na různých místech, a tak jsme dorazili až večer. Tento monastýr je nádherný, ale bohužel zde žijí pouze dva mniši, takže se zde bohoslužby konají jen příležitostně. Ráno jsme se pomodlili a uctili ostatky sv. Jáchyma, který zde žil jako poustevník už v 11. století. Naše putování po svatých místech Makedonie tak skončilo. Objevili jsme mnoho posvátných míst, i když jsme zdaleka neviděli vše. Církev v Makedonii je živá, ale na některých místech křesťanství zaniká a nahrazuje ho islám. Cestou domů jsme se zastavili v srbském monastýru v Kovilji. Po noci strávené v klidu a ranní liturgii jsme se vydali na cestu domů. Večer jsme dorazili unavení, ale naplnění. 

Pouť je vždy náročná, ale zároveň přínosná a obohacující, zvlášť pro naše pravoslavné děti, které žijí v Česku. Zde nemáme taková místa, která by umožňovala poznat historický a duchovní rozměr pravoslaví. Cesty do pravoslavných zemí nám dávají příležitost nadechnout se čistého vzduchu pravoslavné tradice. Pouť na posvátná místa je jako duchovní lázně.